THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Když v osmdesátých letech vyšla první dvě klasická alba "Prachového anděla", reagovala velmi pružně a s příslovečnou německou sveřepostí na tehdy populární thrash-speedovou vlnu, za což sklidila zaslouženou pozornost. Po uragánu debutu z osmdesátého šestého roku byla dvojka "To Dust You Will Decay" přece jen o fous uhlazenější, hitovější, za mikrofonem exceloval mladíček S.L.Coe (později například u krajanů SCANNER). Následný rozpad byl o to překvapivější.
Odmlka trvala celých deset let. Z původní kapely zůstal jen název, originální logo a baskytarista Frank Banx s bubeníkem Dirkem Assmuthem. Nalákali k sobě ještě šikovného kytaristu Bernda Aufermanna, za klávesy Stevena Banxe (příbuzenský poměr k Frankovi je kvizová otázka pro soutěživé), ovšem největší úlovek se jim podařil v osobě úžasně charismatického vokalisty Dirka Thurische, který svým hlasem vtiskl novým ANGEL DUST bezesporu vlastní tvář. Á propos novým, pravdou je, že k minulosti se příliš znát nechtějí, čili třeba klipovku "To Dust You Will Decay" od nich asi neuslyšíme, ovšem jejich současný pohled na již značně vyčichlou škatulku power metalu je hodně osobitý. V nezměněné sestavě stihli natočit tři kvalitní desky během tří let, přičemž ta poslední představuje jednoznačně dosavadní vrchol souboru. Minulý rok završila rošáda sekerníků (nováček slyší na jméno Ritchie Wilkison) a jsme v přítomnosti.
Jaká tedy je letošní novinka? Vybalím to rovnou - kvalit předchůdkyně nedosahuje. Kde byla "Englighten…" hravá, pestrá a aranžérsky bohatá, míří "Human…" přímočarostí spíše ke kořenům. Převážně to způsobuje práce kytary. Riffy často pouze monotónně řežou, sóla jen kraťoučce proletí, ještě štěstí, že klávesy zachraňují co se dá, pracují s méně tradičními rejstříky a nebojí se občas vytasit zajímavým zvukem ("Forever", "Inhuman") či dokonce ostřejším samplíkem (za všechny například "Unite"). Dirk zpívá opět výtečně, od posledka vybrousil hloubky, takže chrčí a spílá skutečně přesvědčivě. Jinak očekávejte typickou desku ANGEL DUST se vším všudy. Samozřejmostí je zvolnění (povedené náladovky "Disbeliever" a "The Cultman") nebo šlapavá hitovka ("Freedom Awaits"), ale povšechně opravdu silných a neslyšených melodií ubylo. Zda-li záměrně, netuším. Jako perličku na závěr skupina připravila coververzi písně "Killer" (originál tuším zpívá popík tmavé pleti SEAL), pochopitelně řácky přitvrzenou, s nasamplovaným dvojhlasem v refrénu.
Už to tady ovšem celé jednou bylo. Po silném comebackovém albu přišlo trochu rozpačité "Bleed", aby celou dosavadní diskografii převálcovalo "Englighten The Darkness". Tak třeba po mírném klopýtnutí zase nastanou bohatší žně a z prachu nám místo ptáka Fénixe povstane jeden nezlomený Anděl. Budu se těšit…
Drobné klopýtnutí. Po výtečné desce "Englighten The Darkness" se sice dalo tak trochu očekávat, ovšem není to žádný držkopád, takže nezbývá než věřit, že ANGEL DUST zopakují pravidelné střídání silnějších a slabších momentů a že příští zásek bude opět vyrážet dech.
8 / 10
Dirk Thurisch
- zpěv
Ritchie Wilkison
- kytary
Steven Banx
- klávesy
Frank Banx
- basa
Dirk Assmuth
- bicí
1. The Human Bondage
2. Inhuman
3. Unreal Soul
4. Disbeliever
5. Forever
6. Unite
7. Got This Evil
8. The Cultman
9. Freedom Awaits
10. Killer
Of Human Bondage (2002)
Englighten The Darkness (2000)
Bleed (1999)
Border Of Reality (1998)
To Dust You Will Decay (1988)
Into The Dark Past (1986)
Vydáno: 2002
Vydavatel: Century Media
Stopáž: 47:23
Produkce: Dan Diamond & Angel Dust
Studio: Woodhouse
Znám sice jen dvě desky, ale tohle album mě odrovnalo vydrželo mi hodně dlouho.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.